„Poslouchejte dobře!“ začat Mirek Dušín. „Je to zatím ještě tajné a nikdo to neví. Aspoň tady na Druhé straně ne. A kdo to ví, ten to nepoví! Můj tatínek se zná velmi dobře s nějakým pánem, který má občas co dělat ve Stínadlech. Ten pán prý tam kdesi viděl v několika výkladních skříních různých obchodů nápis asi tohoto znění: Zánovní motorku dám tomu, kdo mi zaopatří Můj tabáček. Bližší zde v obchodě.“
Mirkova slova působila na hochy jako elektrická rána.
„Cože?“ vybuchli všichni současně. „Můj tabáček že by se znovu nalezl?“ „Tleskačův macerát, který ztratil Mažňákův otec, když prchal před Vonty do podzemí?“ „Jak je to možné? Kde je?“ „A kdo se to po něm tak pídí, že za něj ochotně dá i motorku?“
První kloudnou myšlenku v tom zmatku otázek pronesl Jarka Metelka: „Jestli je to pravda,“ řekl rozvážně, „pak by to znamenalo, že je pro svět zachráněn.“
„Ano,“ přikývl Mirek na souhlas.
„Ale pak je přímo naší povinností zmocnit se tabáčku stůj co stůj dřív, než jeho tajemství objeví někdo nepovolaný a bude ho chtít nezaslouženě využít pro sebe!“ vybuchl Jindra.
„Jistě!“ přisvědčil znepokojeně Mirek, „ale jen, pro všechno na světě, tiše! Jen tiše! I stěny můžou mít uši!“
„Anebo aspoň kovové trubky, když ne uši!“ pravil Červenáček a všichni si přitom vzpomněli, jak jejich tajné a důležité rozhovory odposlouchávalo jednoduchým zařízením — kovovou trubkou, kterou jim z opuštěné zahrady prorazilo celou zdí až do klubovny — slídivé Bratrstvo Kočičí pracky.
Text: Jaroslav Foglar (edit MT), foto: Lukáš Jabůrek
Poznámka: Tak moc se mi to líbí, že jsem se neubránil a dal to sem, ať si můžete počíst i vy. Je to převzato z facebooku a tam to dávno zapadlo. A moc se mi líbí i komentář Libora Knappeho, který se pod Lukášovou fotkou a tímto textem objevil jako první, proto si ho dovolím také tlumočit. Komentář zněl doslova:
„To až si přečte velký Vont , tak se posere! :)))))))))))))“
